Jaroslav Beneš (* 1946) začínal jako divadelní fotograf v plzeňském divadle Alfa. Později se stal archivářem a fotografem Pražských vodáren. Je spoluzakladatelem hned několika fotografických sdružení (Aktiv volné fotografie, 1989; Pražský dům fotografie, PHP, 1991; Český dřevák, 2000).
Nejznámější je jeho dlouhodobý cyklus fotografií z pražského metra, kde jsou námětem především architektonické detaily podzemky a kompozice světla, jeho průniky a „animace“ ve vyprázdněném prostoru. Dále je autorem sérií pracujících s dalšími architektonickými celky jako pařížská čtvrt Défense, průmyslová oblast v Katowicích či vila architekta Otty Rothmayera. Výstava by měla obsáhnout výběr z těchto cyklů a uzavírat ji bude nejsoučasnější Benešova tvorba, která na rozdíl od velkoformátových aparátů minulosti pracuje i s digitální technologií. Výstava je zamýšlena jako pocta další ze zakladatelských osobností PHP, v jehož prostorách nyní GHMP sídlí, které v rámci dlouhodobé koncepce v Domě fotografie představujeme.
Je to surová skutečnost, kterou produkuje lidské společenství, člověk je však z Benešových snímků „vyhoštěn“. Autor se někdy marně vydává zpět za těmito momenty, aby je zachytil znovu a lépe, jsou však neopakovatelné. Původně výhradně černobílá fotografie, které se věnoval dokonce s klasickým vybavením a vášní pro dřevěné deskové aparáty, v současnosti ustupuje digitální technice a s ní vstupuje do jeho prací barva a nově také překvapivá exprese. Jeho známá série fotografií z 80. let, kdy se s určitou obsesí věnoval rigidním zákoutím vylidněného pražského metra, je ve srovnání se současnými snímky odcizená a chladná, snad jako metafora toho zmrtvělého času, který jsme nedobrovolně žili.
Abstrahované kompozice s detaily architektury jej nepřestaly zajímat, nicméně je tu nový pohled na městský organismus a zejména na tu jeho část, která je napadena virem graffiti. To přináší do jeho současných barevných snímků dávku vzrušení a pohybu, který byl dříve tlumen a zprostředkován pouze hrou světel. V éře barvy vyhledává také situace, kdy se mu na snímku navrství několik obrazových plánů, jako na sendvičových kompozicích. I dnes je otevřený nedokonalostem a náhodám, které přinášejí do jeho fotografií nečekaný výtvarný posun. Vedle zakázkových povinností dokáže rozdvojit svou pozornost a odbočit k osobním fotografickým preferencím. Jeho tvorba se kumuluje do cyklů, které vznikají jak z ojedinělých příležitostí a lokalit, tak také z opakovaných pokusů a návratů na stejná místa (pražské metro, La Défense,
Rothmayerova vila atd.) V období nedávné pandemie vznikla série snímků, které mají reflektovat depresivní atmosféru těchto měsíců. Série CV 19, jak ji autor nazval, sice obsahuje některé poměrně chmurné záběry, jiné však naopak svými zářivými barvami a někdy překvapivě romantickými detaily prozrazují spíše Benešovu touhu uniknout temným myšlenkám a v mnoha případech pracují se zcela novým pojetím struktury obrazu. Chvějící se světlo a silné kontrasty barev tu a tam neúmyslně odkazují k výtvarným postupům šedesátých let nebo k japonériím čili k tvarosloví dosud u něj nevídanému. Tady se asi nejvíc vzdaluje od svých kořenů, kdy si vystačil s minimem prostředků. Stále však většinou neopouští neomezené možnosti abstrahovaného přepisu vizuálních zážitků, které jako městský chodec loví v nejrůznějších teritoriích doma i v zahraničí.
Galerie hlavního města Prahy, Dům fotografie, Revoluční 5, Praha 1. Kurátorka: Magdalena Juříková, výstava trvá od 13. 6. do 15. 10. 2023.
Foto: Livio Zanotto
